Druhy dobra
Druhy dobra
Co je "dobré"? Intuitivně mluvíme o vědomému prospěchu, či užitku.
Kde je problém? Kvalifikujeme tak morální soud: významnou větu, s často nevyřčenými předpoklady. Pojem si pak žádá zcela rozdílné definice.
Neúplná věta
Věta „to bylo dobré rozhodnutí“ je neúplná, podobně jako věta „Praha je daleko“. Daleko odkud? Dokud to nevíme, nelze říci, zda věta platí.
Hodnotící soud má obvykle takových prázdných míst daleko více. Aby byl úplný, musí odpovědět přinejmenším na čtyři otázky:
Dimenze | Otázka |
|---|---|
Předmět | Co hodnotíme? |
Okruh | Pro koho? |
Měřítko | Podle čeho a jak přísně? |
Hledisko | Na základě jakých poznatků? |
Dimenze na sobě závisejí: odpověď na jednu otázku zužuje výběr u ostatních. Kritérium ctnosti se hodí k charakteru, valence k prožitku.
Tento text je mapou, která ukazuje, jaké odpovědi se nabízejí, jak z nich vznikají známé etické teorie a kde přesně se lidé ve sporech o dobro rozcházejí.
Dimenzí může být víc než čtyři. Mapa nemá být vyčerpávající, v obou smyslech slova.
Příklad: Mnichov 1938V září 1938 podepsali Chamberlain a Daladier s Hitlerem a Mussolinim dohodu, která Německu přiřkla československé pohraničí. Československo k jednání přizváno nebylo. V březnu 1939 Německo obsadilo zbytek českých zemí, v září začala válka. Bylo to dobré rozhodnutí? Spor trvá dodnes, zčásti proto, že každá strana doplňuje do věty jiná slova. Na tomto příkladu projdeme všechny čtyři dimenze. U každé použijeme zkoušku přepnutím: změníme jedinou odpověď, ostatní necháme být a sledujeme, zda se verdikt obrátí. Pokud ano, je dimenze nezbytná, protože soud bez ní nemá určitý obsah. |
|---|
1. Předmět: co hodnotíme
Hodnotit lze kterýkoli článek řetězu, jímž čin vzniká a působí, i obecnější věci, které za ním stojí.
Předmět | Co se hodnotí | Mnichov |
|---|---|---|
Motivace a záměr | proč a s jakým cílem aktér jedná | odvrátit válku |
Rozhodnutí | volba mezi dostupnými možnostmi | ustoupit, nebo riskovat válku |
Jednání | čin sám a jeho způsob | rozhodnout o cizím území bez jeho státu |
Následky | stav světa, který čin způsobil | odklad války o jedenáct měsíců, zánik Československa |
Charakter | trvalé dispozice aktéra | opatrnost, nebo slabost |
Pravidlo | obecná zásada, kterou čin ztělesňuje | „ustup agresorovi, hrozí-li válkou“ |
Podle předmětu se často mění i slovo: o následcích říkáme, že jsou dobré, o činu, že je správný, o člověku, že je ctnostný. Kant by namítl, že bez výhrad dobrý může být jen jediný předmět: dobrá vůle. Vše ostatní je dobré jen podmíněně.
Přepnutí. Záměr odvrátit válku byl úctyhodný, následky byly pro Československo zničující. Kdo říká „Mnichov byl dobrý“ a myslí záměr, neodporuje tomu, kdo říká „špatný“ a myslí následky. |
|---|
2. Okruh: pro koho
Okruh určuje, čí zájmy se do hodnocení započítají a s jakou vahou. Skrývá tedy dvě otázky.
Kdo se počítá. Škála sahá od jediného subjektu přes skupinu (rodina, národ, současníci) po všechny dotčené včetně budoucích generací. Kdo je „subjekt“, tedy komu vůbec lze prospět či uškodit, je samo předmětem sporu.
Jakou vahou. Nestranný okruh počítá každého stejně. Stranný okruh dává větší váhu bližším: vlastním dětem, spoluobčanům, spojencům.
Přepnutí. Pro Brity znamenal Mnichov bezmála rok na dozbrojení. Pro Čechoslováky ztrátu pohraničí, opevnění a nakonec státu. Chamberlain jako britský premiér počítal stranně a část sporu se vede o to, zda směl. |
|---|
3. Měřítko: podle čeho a jak přísně
Měřítko má dvě části. Kritérium říká, co činí jednu možnost lepší než druhou. Pravidlo říká, jak z takového srovnání vznikne verdikt: smí se, musí se, nesmí se.
Kritérium tedy říká, co je žádoucí, pravidlo, co je povinné, dovolené či zakázané. Filosofická tradice tomu říká dobré a správné (the good, the right). Některé školy odvozují povinné přímo z žádoucího, to je maximalizace. Jiné kladou jednajícímu omezení, která platí bez ohledu na to, jak dopadne součet.
Kritéria
Rodina | Dobré je to, co… | Kritéria |
|---|---|---|
Prospěch | prospívá subjektu | příjemný prožitek (valence), naplnění preferencí, celkové blaho |
Účel | plní svůj cíl nebo funkci | cíle aktéra, funkce věci („dobrý nůž“), adaptivní přínos |
Vztah | obstojí mezi subjekty | spravedlnost, povinnosti a práva, spolupráce a reciprocita, ospravedlnitelnost, péče |
Znamenitost | uskutečňuje to nejlepší v člověku | ctnost, rozkvět (eudaimonia) |
Kritérium jmenuje to, co je dobré samo o sobě. Vše ostatní je dobré odvozeně, jako prostředek: peníze jsou dobré, protože slouží blahu. Kde se řetěz otázek „a proč je to dobré?“ zastaví, tam leží kritérium.
Kritéria se liší i povahou. Adaptivní přínos a spolupráce původně vysvětlují, odkud se morálka vzala; zda z toho plyne, co má platit, je samostatná otázka. Že plyne, tvrdí evoluční etika, jedna z podob etického naturalismu: názoru, že morální fakta jsou fakty o přírodě a lze je zkoumat vědou. Kritici namítají, že z „je“ neplyne „má být“ (Hume).
Každé kritérium má své známé protipříklady. Mapa je neposuzuje; spor o ně je normativní, viz „Kde se lidé rozcházejí“.
Pravidla
Pravidlo | Verdikt |
|---|---|
Maximalizace | správná je jen nejlepší možnost |
Dostatečnost | správná je každá dost dobrá možnost |
Absolutní omezení | některé možnosti jsou vyloučeny, ať přinesou cokoli |
Podmíněné omezení | omezení platí, dokud je nepřeváží závažnější důvod |
Lexikální priorita | jedno kritérium má přednost, další rozhoduje jen při shodě |
Úsudek | váhu důvodů určuje zkušený rozum případ od případu |
Kde okruh zahrnuje víc subjektů, patří k pravidlu i způsob slučování: prostý součet, součet s větší vahou pro ty, kdo jsou na tom nejhůř (prioritarismus), ohled jen na nejhoršího (maximin), nebo zákaz komukoli přitížit (Paretovo zlepšení).
Přepnutí kritéria. Podle blaha jde o počty: kolik životů stojí válka hned a kolik později. Podle povinností Francie porušila spojeneckou smlouvu z roku 1924. Podle ospravedlnitelnosti dohoda neobstojí už formou, protože „o nás bez nás“ nelze dotčeným zdůvodnit. Přepnutí pravidla. Maximalizace připouští obětovat jednoho pro větší celkový prospěch. Absolutní omezení „spojence nevydám“ to vylučuje bez počítání. |
|---|
4. Hledisko: na základě čeho
Hledisko určuje, čí vědění do soudu vstupuje.
Hledisko | Soud se opírá o… | Mnichov |
|---|---|---|
Přesvědčení aktéra | to, čemu aktér tehdy věřil | Hitlerův slib, že jde o poslední územní požadavek |
Dobové poznání | to, co se tehdy dalo rozumně vědět | porušené závazky z let 1936 a 1938 (Porýní, anšlus) |
Pozdější poznání | to, co víme dnes | březen a září 1939 |
První dva řádky dělí rozdíl mezi omylem a nedbalostí: aktér mohl věřit něčemu, co dostupné poznání nepodpíralo. Na tom záleží při hodnocení aktéra, při hodnocení následků nikoli. Rozlišení pochází od Dereka Parfita.
Každé hledisko pracuje s modelem: rekonstrukcí (co se stalo a co kdo věděl), predikcí (co nastane) a kontrafaktuálem (co by nastalo při jiné volbě). Je to nejslabší místo soudů o následcích, protože srovnává se světem, který nikdo neviděl.
Zvláštním případem je idealizované hledisko: co bychom soudili, kdybychom věděli vše podstatné a uvažovali bez chyb. Stojí na něm teorie ideálního pozorovatele i koherentní extrapolovaná vůle (Yudkowsky): to, co bychom chtěli, kdybychom věděli víc a byli víc těmi, kým být chceme. Opačným směrem jde Rawlsův závoj nevědomosti, který poznání záměrně ubírá, aby soud nebyl stranný.
Mezí idealizace je skutečnost sama: to, jak se věci mají, ať to někdo ví, nebo ne. Nikdo z ní nesoudí, každý pracuje s aproximací. Dává ale směr slovu „lepší“ ve spojení „lepší poznání“ a smysl větě „dnes se možná mýlíme“.
Přepnutí. Podle toho, čemu Chamberlain věřil, kupoval mír. Podle toho, co víme dnes, koupil odklad. Zda by válka v roce 1938 dopadla lépe, je kontrafaktuál, o který se historici přou: Německo bylo slabší než o rok později, Británie také. |
|---|
Úplný soud
Úplný soud vyplní všechna čtyři místa. O Mnichovu lze říct například toto:
A. Chamberlainovo rozhodnutí slibovalo podle toho, čemu tehdy věřil, nejvyšší očekávané blaho obyvatel Británie.
B. Dohoda jako jednání porušila vůči Československu zásadu, že o území státu se nerozhoduje bez něj. Ta platí bez ohledu na následky i na to, co kdo věděl.
Obě věty mohou platit zároveň. „Mnichov byl dobrý“ a „Mnichov byl špatný“ si proto nemusí odporovat.
Skutečný spor začíná na dvou místech. Buď se strany shodnou na vyplnění a rozejdou se ve verdiktu, nebo se přou, které vyplnění je to pravé.
Teorie jako profily
Etická teorie je ustálená kombinace odpovědí na čtyři otázky.
Teorie | Předmět | Okruh | Kritérium | Pravidlo | Hledisko |
|---|---|---|---|---|---|
Etický egoismus | jednání | já | vlastní blaho | maximalizace | očekávání aktéra |
Klasický utilitarismus | následky činu | všichni cítící, stejnou vahou | valence | součet, maximalizace | skutečné následky (mez idealizace), v jiných verzích očekávané |
Pravidlový utilitarismus | následky pravidla | všichni dotčení | blaho | součet, maximalizace | očekávané následky |
Kantova etika | záměr (maxima) | všechny rozumné bytosti | zobecnitelnost | absolutní omezení | to, co aktér ví a chce |
Kontraktualismus (Scanlon) | princip | všichni, jimž lze zdůvodňovat | ospravedlnitelnost | veto každého jednotlivce | rozumní a informovaní účastníci |
Rawlsova spravedlnost | uspořádání společnosti | její členové | férové rozdělení základních statků | priorita svobod, pak maximin | závoj nevědomosti |
Etika ctností | charakter | aktér a jeho obec | ctnost, rozkvět | úsudek | vnímání zkušeného člověka |
Etika péče | vztah | blízcí a závislí, vyšší vahou | péče, potřeby | úsudek | znalost konkrétních lidí |
Evoluční etika | dispozice a normy | příbuzní a partneři spolupráce | adaptivní přínos, spolupráce | stabilita: obstojí, co se dlouhodobě udrží | empirická věda (biologie, teorie her) |
Partikularismus (Dancy) | jednání v konkrétní situaci | podle situace | žádné předem, důvody určuje kontext | úsudek | znalost konkrétní situace |
Tabulka ukazuje, v čem přesně se školy liší. Egoismus a utilitarismus dělí hlavně okruh. Utilitarismus činu a pravidla dělí jen předmět. Kant a utilitarista se liší v každém sloupci, proto si tak špatně rozumějí.
Ukazuje i to, že buňky lze míchat. Součet blaha lze spojit s omezeními, která padají až při hrozící katastrofě (prahová deontologie), nebo s předností pro nejhůře postavené (prioritarismus). Ne všechny kombinace dávají smysl a ne všechny smysluplné mají jméno; některé teprve čekají na obhájce.
Kde se lidé rozcházejí
Spor o dobro má čtyři možné zdroje a tři z nich leží v určité dimenzi.
Spor | Kde leží | Jak se pozná | Čím se řeší |
|---|---|---|---|
Pojmový | předmět a vše nevyslovené | po doplnění vět si strany neodporují | upřesněním |
Empirický | hledisko | shoda na měřítku, neshoda na faktech či odhadech | daty, lepším modelem |
Normativní | okruh a měřítko | shoda na faktech, neshoda na tom, co a kdo se počítá | argumentem, reflexí |
Metaetický | mimo mapu | spor, zda má volba okruhu a měřítka vůbec správnou odpověď | filosofickou analýzou, zůstává otevřený |
Z tabulky plyne pořadí, v němž se vyplatí spor rozebírat, od nejlevnějšího kroku:
Doplňte obě tvrzení do úplné podoby. Část sporů tím zmizí.
Sjednoťte hledisko a ptejte se na fakta, predikce a kontrafaktuály.
Co zbude, je spor o okruh a měřítko. Teprve ten je morální v úzkém smyslu.
K třetímu kroku slouží reflexe, tedy přezkoumání vlastních soudů, a reflektivní rovnováha (Rawls): vzájemné ladění obecných zásad a soudů o jednotlivých případech, dokud si neodpovídají.
Spor o Mnichov je z velké části empirický: jak by dopadla válka v roce 1938? Zčásti je normativní: směl britský premiér upřednostnit Brity a lze spojence obětovat? Pojmová část mizí, jakmile oddělíme záměr od následků.