Zpět na eseje

Druhy dobra

Druhy dobra

Co je "dobré"? Intuitivně mluvíme o vědomému prospěchu, či užitku.
Kde je problém? Kvalifikujeme tak morální soud: významnou větu, s často nevyřčenými předpoklady. Pojem si pak žádá zcela rozdílné definice.

Neúplná věta

Věta „to bylo dobré rozhodnutí“ je neúplná, podobně jako věta „Praha je daleko“. Daleko odkud? Dokud to nevíme, nelze říci, zda věta platí.

Hodnotící soud má obvykle takových prázdných míst daleko více. Aby byl úplný, musí odpovědět přinejmenším na čtyři otázky:

Dimenze

Otázka

Předmět

Co hodnotíme?

Okruh

Pro koho?

Měřítko

Podle čeho a jak přísně?

Hledisko

Na základě jakých poznatků?

Dimenze na sobě závisejí: odpověď na jednu otázku zužuje výběr u ostatních. Kritérium ctnosti se hodí k charakteru, valence k prožitku.

Tento text je mapou, která ukazuje, jaké odpovědi se nabízejí, jak z nich vznikají známé etické teorie a kde přesně se lidé ve sporech o dobro rozcházejí.

Dimenzí může být víc než čtyři. Mapa nemá být vyčerpávající, v obou smyslech slova.

Příklad: Mnichov 1938

V září 1938 podepsali Chamberlain a Daladier s Hitlerem a Mussolinim dohodu, která Německu přiřkla československé pohraničí. Československo k jednání přizváno nebylo. V březnu 1939 Německo obsadilo zbytek českých zemí, v září začala válka.

Bylo to dobré rozhodnutí? Spor trvá dodnes, zčásti proto, že každá strana doplňuje do věty jiná slova. Na tomto příkladu projdeme všechny čtyři dimenze.

U každé použijeme zkoušku přepnutím: změníme jedinou odpověď, ostatní necháme být a sledujeme, zda se verdikt obrátí. Pokud ano, je dimenze nezbytná, protože soud bez ní nemá určitý obsah.

1. Předmět: co hodnotíme

Hodnotit lze kterýkoli článek řetězu, jímž čin vzniká a působí, i obecnější věci, které za ním stojí.

Předmět

Co se hodnotí

Mnichov

Motivace a záměr

proč a s jakým cílem aktér jedná

odvrátit válku

Rozhodnutí

volba mezi dostupnými možnostmi

ustoupit, nebo riskovat válku

Jednání

čin sám a jeho způsob

rozhodnout o cizím území bez jeho státu

Následky

stav světa, který čin způsobil

odklad války o jedenáct měsíců, zánik Československa

Charakter

trvalé dispozice aktéra

opatrnost, nebo slabost

Pravidlo

obecná zásada, kterou čin ztělesňuje

„ustup agresorovi, hrozí-li válkou“

Podle předmětu se často mění i slovo: o následcích říkáme, že jsou dobré, o činu, že je správný, o člověku, že je ctnostný. Kant by namítl, že bez výhrad dobrý může být jen jediný předmět: dobrá vůle. Vše ostatní je dobré jen podmíněně.

Přepnutí. Záměr odvrátit válku byl úctyhodný, následky byly pro Československo zničující. Kdo říká „Mnichov byl dobrý“ a myslí záměr, neodporuje tomu, kdo říká „špatný“ a myslí následky.

2. Okruh: pro koho

Okruh určuje, čí zájmy se do hodnocení započítají a s jakou vahou. Skrývá tedy dvě otázky.

Kdo se počítá. Škála sahá od jediného subjektu přes skupinu (rodina, národ, současníci) po všechny dotčené včetně budoucích generací. Kdo je „subjekt“, tedy komu vůbec lze prospět či uškodit, je samo předmětem sporu.

Jakou vahou. Nestranný okruh počítá každého stejně. Stranný okruh dává větší váhu bližším: vlastním dětem, spoluobčanům, spojencům.

Přepnutí. Pro Brity znamenal Mnichov bezmála rok na dozbrojení. Pro Čechoslováky ztrátu pohraničí, opevnění a nakonec státu. Chamberlain jako britský premiér počítal stranně a část sporu se vede o to, zda směl.

3. Měřítko: podle čeho a jak přísně

Měřítko má dvě části. Kritérium říká, co činí jednu možnost lepší než druhou. Pravidlo říká, jak z takového srovnání vznikne verdikt: smí se, musí se, nesmí se.

Kritérium tedy říká, co je žádoucí, pravidlo, co je povinné, dovolené či zakázané. Filosofická tradice tomu říká dobré a správné (the good, the right). Některé školy odvozují povinné přímo z žádoucího, to je maximalizace. Jiné kladou jednajícímu omezení, která platí bez ohledu na to, jak dopadne součet.

Kritéria

Rodina

Dobré je to, co…

Kritéria

Prospěch

prospívá subjektu

příjemný prožitek (valence), naplnění preferencí, celkové blaho

Účel

plní svůj cíl nebo funkci

cíle aktéra, funkce věci („dobrý nůž“), adaptivní přínos

Vztah

obstojí mezi subjekty

spravedlnost, povinnosti a práva, spolupráce a reciprocita, ospravedlnitelnost, péče

Znamenitost

uskutečňuje to nejlepší v člověku

ctnost, rozkvět (eudaimonia)

Kritérium jmenuje to, co je dobré samo o sobě. Vše ostatní je dobré odvozeně, jako prostředek: peníze jsou dobré, protože slouží blahu. Kde se řetěz otázek „a proč je to dobré?“ zastaví, tam leží kritérium.

Kritéria se liší i povahou. Adaptivní přínos a spolupráce původně vysvětlují, odkud se morálka vzala; zda z toho plyne, co má platit, je samostatná otázka. Že plyne, tvrdí evoluční etika, jedna z podob etického naturalismu: názoru, že morální fakta jsou fakty o přírodě a lze je zkoumat vědou. Kritici namítají, že z „je“ neplyne „má být“ (Hume).

Každé kritérium má své známé protipříklady. Mapa je neposuzuje; spor o ně je normativní, viz „Kde se lidé rozcházejí“.

Pravidla

Pravidlo

Verdikt

Maximalizace

správná je jen nejlepší možnost

Dostatečnost

správná je každá dost dobrá možnost

Absolutní omezení

některé možnosti jsou vyloučeny, ať přinesou cokoli

Podmíněné omezení

omezení platí, dokud je nepřeváží závažnější důvod

Lexikální priorita

jedno kritérium má přednost, další rozhoduje jen při shodě

Úsudek

váhu důvodů určuje zkušený rozum případ od případu

Kde okruh zahrnuje víc subjektů, patří k pravidlu i způsob slučování: prostý součet, součet s větší vahou pro ty, kdo jsou na tom nejhůř (prioritarismus), ohled jen na nejhoršího (maximin), nebo zákaz komukoli přitížit (Paretovo zlepšení).

Přepnutí kritéria. Podle blaha jde o počty: kolik životů stojí válka hned a kolik později. Podle povinností Francie porušila spojeneckou smlouvu z roku 1924. Podle ospravedlnitelnosti dohoda neobstojí už formou, protože „o nás bez nás“ nelze dotčeným zdůvodnit.

Přepnutí pravidla. Maximalizace připouští obětovat jednoho pro větší celkový prospěch. Absolutní omezení „spojence nevydám“ to vylučuje bez počítání.

4. Hledisko: na základě čeho

Hledisko určuje, čí vědění do soudu vstupuje.

Hledisko

Soud se opírá o…

Mnichov

Přesvědčení aktéra

to, čemu aktér tehdy věřil

Hitlerův slib, že jde o poslední územní požadavek

Dobové poznání

to, co se tehdy dalo rozumně vědět

porušené závazky z let 1936 a 1938 (Porýní, anšlus)

Pozdější poznání

to, co víme dnes

březen a září 1939

První dva řádky dělí rozdíl mezi omylem a nedbalostí: aktér mohl věřit něčemu, co dostupné poznání nepodpíralo. Na tom záleží při hodnocení aktéra, při hodnocení následků nikoli. Rozlišení pochází od Dereka Parfita.

Každé hledisko pracuje s modelem: rekonstrukcí (co se stalo a co kdo věděl), predikcí (co nastane) a kontrafaktuálem (co by nastalo při jiné volbě). Je to nejslabší místo soudů o následcích, protože srovnává se světem, který nikdo neviděl.

Zvláštním případem je idealizované hledisko: co bychom soudili, kdybychom věděli vše podstatné a uvažovali bez chyb. Stojí na něm teorie ideálního pozorovatele i koherentní extrapolovaná vůle (Yudkowsky): to, co bychom chtěli, kdybychom věděli víc a byli víc těmi, kým být chceme. Opačným směrem jde Rawlsův závoj nevědomosti, který poznání záměrně ubírá, aby soud nebyl stranný.

Mezí idealizace je skutečnost sama: to, jak se věci mají, ať to někdo ví, nebo ne. Nikdo z ní nesoudí, každý pracuje s aproximací. Dává ale směr slovu „lepší“ ve spojení „lepší poznání“ a smysl větě „dnes se možná mýlíme“.

Přepnutí. Podle toho, čemu Chamberlain věřil, kupoval mír. Podle toho, co víme dnes, koupil odklad. Zda by válka v roce 1938 dopadla lépe, je kontrafaktuál, o který se historici přou: Německo bylo slabší než o rok později, Británie také.

Úplný soud

Úplný soud vyplní všechna čtyři místa. O Mnichovu lze říct například toto:

A. Chamberlainovo rozhodnutí slibovalo podle toho, čemu tehdy věřil, nejvyšší očekávané blaho obyvatel Británie.
B. Dohoda jako jednání porušila vůči Československu zásadu, že o území státu se nerozhoduje bez něj. Ta platí bez ohledu na následky i na to, co kdo věděl.

Obě věty mohou platit zároveň. „Mnichov byl dobrý“ a „Mnichov byl špatný“ si proto nemusí odporovat.

Skutečný spor začíná na dvou místech. Buď se strany shodnou na vyplnění a rozejdou se ve verdiktu, nebo se přou, které vyplnění je to pravé.

Teorie jako profily

Etická teorie je ustálená kombinace odpovědí na čtyři otázky.

Teorie

Předmět

Okruh

Kritérium

Pravidlo

Hledisko

Etický egoismus

jednání

já

vlastní blaho

maximalizace

očekávání aktéra

Klasický utilitarismus

následky činu

všichni cítící, stejnou vahou

valence

součet, maximalizace

skutečné následky (mez idealizace), v jiných verzích očekávané

Pravidlový utilitarismus

následky pravidla

všichni dotčení

blaho

součet, maximalizace

očekávané následky

Kantova etika

záměr (maxima)

všechny rozumné bytosti

zobecnitelnost

absolutní omezení

to, co aktér ví a chce

Kontraktualismus (Scanlon)

princip

všichni, jimž lze zdůvodňovat

ospravedlnitelnost

veto každého jednotlivce

rozumní a informovaní účastníci

Rawlsova spravedlnost

uspořádání společnosti

její členové

férové rozdělení základních statků

priorita svobod, pak maximin

závoj nevědomosti

Etika ctností

charakter

aktér a jeho obec

ctnost, rozkvět

úsudek

vnímání zkušeného člověka

Etika péče

vztah

blízcí a závislí, vyšší vahou

péče, potřeby

úsudek

znalost konkrétních lidí

Evoluční etika

dispozice a normy

příbuzní a partneři spolupráce

adaptivní přínos, spolupráce

stabilita: obstojí, co se dlouhodobě udrží

empirická věda (biologie, teorie her)

Partikularismus (Dancy)

jednání v konkrétní situaci

podle situace

žádné předem, důvody určuje kontext

úsudek

znalost konkrétní situace

Tabulka ukazuje, v čem přesně se školy liší. Egoismus a utilitarismus dělí hlavně okruh. Utilitarismus činu a pravidla dělí jen předmět. Kant a utilitarista se liší v každém sloupci, proto si tak špatně rozumějí.

Ukazuje i to, že buňky lze míchat. Součet blaha lze spojit s omezeními, která padají až při hrozící katastrofě (prahová deontologie), nebo s předností pro nejhůře postavené (prioritarismus). Ne všechny kombinace dávají smysl a ne všechny smysluplné mají jméno; některé teprve čekají na obhájce.

Kde se lidé rozcházejí

Spor o dobro má čtyři možné zdroje a tři z nich leží v určité dimenzi.

Spor

Kde leží

Jak se pozná

Čím se řeší

Pojmový

předmět a vše nevyslovené

po doplnění vět si strany neodporují

upřesněním

Empirický

hledisko

shoda na měřítku, neshoda na faktech či odhadech

daty, lepším modelem

Normativní

okruh a měřítko

shoda na faktech, neshoda na tom, co a kdo se počítá

argumentem, reflexí

Metaetický

mimo mapu

spor, zda má volba okruhu a měřítka vůbec správnou odpověď

filosofickou analýzou, zůstává otevřený

Z tabulky plyne pořadí, v němž se vyplatí spor rozebírat, od nejlevnějšího kroku:

  1. Doplňte obě tvrzení do úplné podoby. Část sporů tím zmizí.

  2. Sjednoťte hledisko a ptejte se na fakta, predikce a kontrafaktuály.

  3. Co zbude, je spor o okruh a měřítko. Teprve ten je morální v úzkém smyslu.

K třetímu kroku slouží reflexe, tedy přezkoumání vlastních soudů, a reflektivní rovnováha (Rawls): vzájemné ladění obecných zásad a soudů o jednotlivých případech, dokud si neodpovídají.

Spor o Mnichov je z velké části empirický: jak by dopadla válka v roce 1938? Zčásti je normativní: směl britský premiér upřednostnit Brity a lze spojence obětovat? Pojmová část mizí, jakmile oddělíme záměr od následků.

Diskuse

Pro komentování se musíš přihlásit.

Načítám příspěvky...