Původ hodnot
Původ hodnot
Dítě drží sušenku a nejradši by ji snědlo celou. Chvíli váhá, pak kus podá kamarádovi.
V tom zaváhání se potkávají tělesná chuť, naučená norma a vlastní úsudek. Odkud se tyto motivace berou? Kde vzniká hodnota? Pochází z přírodní evoluce, nebo konstrukcí rozumu?
Antičtí filozofové tomuto zdánlivému rozporu říkali fysis a nomos: příroda a dohoda. Projdeme od fyzikálních principů celý příběh života, abychom zmapovali původ základních pojmů etiky.
1. Proti rozpadu
Všechno uspořádané se rozpadá. Kámen zvětrává, horký čaj chladne, písmo bledne. Fyzika tomu říká druhý termodynamický zákon: v uzavřeném systému míra neuspořádanosti (entropie) s časem roste.
Život je výjimka jen zdánlivě. Organismus udržuje vlastní nízkou entropii navzdory tlaku okolí a času. Platí za to tím, že entropii vyváží ven: přijímá uspořádanou energii a vrací teplo a odpad (Schrödinger 1944). Celkově tak neuspořádanost zvyšuje rychleji než neživá hmota. Jen ve svém nitru drží řád.
Na počátku, zhruba před čtyřmi miliardami let, stály molekuly, které uměly vytvářet vlastní kopie (replikátor). Žádná z nich nevydržela dlouho. Vydržel ale jejich informační vzorec, protože se kopíroval rychleji, než se rozpadal (Dawkins 1976).
Od té doby má život dvě strategie, jak vzorec (DNA) udržet: přetrvat ve stejném těle, nebo se zkopírovat do nových těl. Obě stojí zdroje a mohou si konkurovat. Je to první konflikt dvou užitků v dějinách, dlouho před jakýmkoliv subjektivním vjemem. Užitek je přínosná
Vzorce, které se udržely lépe, máme dnes kolem sebe. Biologie tomu říká zdatnost: schopnost vzorce přetrvat a rozšířit se. Je to první „cíl“ v příběhu. Zatím nikdo nic nechce. Zdatnost je jen síto, kterým jedni projdou a druzí ne.
chevron_rightEntropie a život
Druhý termodynamický zákon platí pro uzavřené systémy. Živý organismus je otevřený: protéká jím energie. Schrödinger (1944) psal, že se organismus živí zápornou entropií. Prigogine ukázal, že průtok energie může v otevřených systémech udržovat uspořádané struktury, například víry v proudící vodě nebo konvekční buňky v zahřívané kapalině. Nazýval je disipativní struktury (Prigogine a Stengersová 1984). Život je jejich nejsložitější známá podoba. Friston (2013) z této myšlenky odvozuje svůj princip: aby organismus existoval, musí se jeho stavy držet v úzkém rozmezí, a k tomu potřebuje o světě něco „vědět“.
2. Hranice
Asi před 3,5 miliardy let se objevila buňka. Její membrána oddělila vnitřek od vnějšku a tím vznikl nový problém. Uvnitř musí platit jiné podmínky než venku: určitá kyselost, koncentrace solí, teplota. Venku se ale podmínky mění.
Buňka proto musí na vnějšek reagovat. Když je venku příliš slano, pumpuje soli ven. Když chybí živiny, mění metabolismus. Tomu se říká homeostáza: udržování vnitřních veličin kolem nastavené hodnoty. Pro lidskou buňku je dobré pH kolem 7,4. Tady poprvé vzniká potřeba a s ní první smysl slov „dobré pro“: dobré je to, co drží vnitřek v mezích.
Reagovat na vnějšek znamená mít o něm informaci. Kybernetici Conant a Ashby (1970) dokázali, že každý dobrý regulátor systému musí být jeho modelem. Kdo chce něco udržet stabilní, musí si nést obraz toho, co to rozkolísavá. Od první membrány tak na život tlačí požadavek modelovat svět.
I bakterie modelují. Bakterie E. coli plave za potravou tak, že porovnává koncentraci látek teď a před několika sekundami. Pamatuje si tedy minulost a z rozdílu odhaduje směr. Mikroorganismy umí i předvídat. Když E. coli vstoupí do střeva, nejprve zaznamená vyšší teplotu a teprve později pokles kyslíku. Evoluce ji proto naučila přepnout na život bez kyslíku už při oteplení (Mitchell a kol. 2009). Předpověď je starší než mozek.
3. Předvídání
Před zhruba 600 miliony let se objevily první nervové buňky. Nervová soustava umožnila něco, co buňka sama nesvede: spojit signály z celého těla a předvídat. Velké tělo si nemůže dovolit čekat na chybu. Než se nedostatek projeví, bývá pozdě.
Fyziolog Sterling (2012) proto rozšířil homeostázu na alostázu: předvídavé řízení potřeb těla dřív, než nastane nedostatek. Žízeň přichází dřív, než krev zhoustne. Srdce zrychlí dřív, než začne běh. Theriault a kol. (2025) tvrdí, že kolem alostázy je organizována celá činnost mozku a myšlení, emoce i vědomí na ní stojí. Síť oblastí, která ji řídí, je v lidském mozku rozprostřená a zahrnuje uzly klidové i salienční sítě (Kleckner a kol. 2017).
Z nastavené hodnoty se tak stává předpověď. Mozek nese model těla i světa a neustále odhaduje, co přijde. Rozdíl mezi předpovědí a skutečností je chyba. Chybu lze zmenšit dvojím způsobem: změnit model, nebo změnit svět. Některé předpovědi ale mozek měnit neumí. Teplota má zůstat kolem 37 °C, hladina cukru v rozmezí, které mozek uživí. Když se tělo odchýlí, mozek předpověď nepřepíše. Spustí jednání, které ji naplní: třes, hledání stínu, jídlo.
chevron_rightAktivní inference v kostce
Mozek nese model světa a vlastního těla. Z modelu generuje předpovědi, co ucítí a co se stane. Rozdíl mezi předpovědí a vjemem je chyba. Vnímání ji zmenšuje úpravou modelu, jednání úpravou světa. Model je hierarchický: nižší úrovně předpovídají rychlé a konkrétní věci (hrana, tón), vyšší pomalé a abstraktní (situace, záměr). Preference jsou v tomto rámci zapsané jako očekávání výsledků, která agent jednáním naplňuje (Friston a kol. 2015). Matematicky jde o minimalizaci veličiny zvané volná energie, která shora ohraničuje překvapení (Friston 2010; Parr, Pezzulo a Friston 2022).
S nervovou soustavou vzniká i valence: prožitek, že je něco příjemné, nebo nepříjemné. Je to hlášení o stavu rozpočtu těla. Příjemné značí, že se potřeba naplňuje, nepříjemné, že je ohrožena (Barrett 2017). Valence prožitá při naplnění se nazývá líbení. Mozek pro ni má drobná specializovaná místa, která pracují s opioidy (Berridge a Kringelbach 2015).
Valence je v příběhu zlomový bod. Až dosud existovala jen zdatnost: síto, kterým vzorce procházely, aniž by na tom komukoli záleželo. S valencí se poprvé objevuje někdo, komu se vede dobře, nebo špatně. Valence je okamžik, kdy užitek získá subjekt.
Bytost, která prožívá valenci, nazveme morálním subjektem. Má vlastní zájem: záleží jí na tom, co se s ní stane. Které systémy valenci mají, je empirická otázka s rozmazanou hranicí. Týká se zvířat i umělé inteligence.
Od této chvíle se mohou rozejít dva užitky. Užitek pro geny měří zdatnost, užitek pro subjekt měří, jak se mu vede. Většinou se kryjí, protože valence vznikla jako proxy zdatnosti. Kde se rozejdou, staví se tato série na stranu subjektu. To je první krok, který už není jen popisem evoluce.
Mozek se také učí. Dopaminové neurony hlásí chybu předpovědi odměny: je lépe, nebo hůř, než se čekalo (Schultz, Dayan a Montague 1997). Když odměna opakovaně přichází po nějakém signálu, dopamin se přesune z odměny na signál. Signál pak táhne k sobě. Tomuto tahu se říká chtění (Berridge a Robinson 1998).
Líbení a chtění jsou různé mechanismy. Krysy bez dopaminu na sladkost dál reagují spokojenou mimikou, ale přestanou se pro ni namáhat. Chtění je naučené, a proto osobní. Každý jedinec se učí v jiném prostředí, a tak ho táhne k jiným věcem. Tady se rodí první záliby.
Hudba ukazuje, jak blízko má předpověď k potěšení. Refrén se nám líbí víc s každým poslechem, protože ho umíme lépe předvídat. Dopamin se uvolňuje už v očekávání hudebního vrcholu (Salimpoor a kol. 2011). Nečekaný akord nás naopak vyburcuje (Huron 2006).
Zbývá otázka, proč organismus nesedí v klidu. Kdyby jen zmenšoval překvapení, měl by nejraději zalézt do tmavé tiché místnosti (Friston, Thornton a Clark 2012). Nezaleze, protože tělo nikdy neutichne. Metabolismus spotřebovává zdroje, hlad a žízeň rostou a v tmavé místnosti by předpovědi těla selhávaly stále hlasitěji.
chevron_rightMechanismy motivace
Dopamin. Fázické výboje hlásí chybu předpovědi odměny. Tonická hladina vyjadřuje průměrnou dostupnou odměnu, a tedy cenu nečinnosti. Čím víc se dá získat, tím víc se vyplatí jednat rychle (Niv a kol. 2007).
Zvědavost. Aktivní inference vede agenta i k jednání, které přinese informaci. Nejistota je sama důvodem jednat, a proto nás nuda vyhání do světa.
Salienční síť. Přední insula a přední cingulum zachycují, co je důležité pro tělo nebo pro cíle, a přepínají mozek z klidového režimu do soustředěného (Menon a Uddin 2010).
Pankseppův systém SEEKING je starší jméno pro tentýž jev: obecnou chuť hledat, kterou pohání dopamin (Panksepp 1998).
4. Druzí
U společenských živočichů se zdatnost jedince začala odvíjet od ostatních. Skupina chrání před predátory a pomáhá s potravou. Zároveň jsou v ní konkurenti, partneři a potomci. Nejtěžší je předpovídat ty, kdo sami předpovídají.
Evoluce na to odpověděla dvojím způsobem. Mozek se naučil modelovat druhé: odhadovat, co vědí a co chtějí. Děti tuto schopnost, teorii mysli, rozvinou kolem čtvrtého roku (Wimmer a Perner 1983). A mozek začal cítit s druhými. Když člověk vidí bolest blízkého, aktivují se u něj části sítě, která zpracovává vlastní bolest (Singer a kol. 2004). Empatie tak rozšiřuje valenci za hranici vlastního těla.
Spolupráce přináší zisk a zároveň otevírá prostor pro podvod. Evoluce ji zajistila několika mechanismy. Příbuzní sdílejí geny, a proto se pomoc příbuzným vyplácí (Hamilton 1964). Kdo pomáhá těm, kdo pomoc oplácejí, vyjde lépe než samotář (Trivers 1971). Curry a kol. (2019) popsali sedm opakovaných problémů spolupráce: péči o příbuzné, loajalitu ke skupině, reciprocitu, statečnost, úctu k autoritě, férové dělení a respekt k vlastnictví. Ve všech šedesáti zkoumaných společnostech byla jejich řešení hodnocena kladně.
Hlavním nástrojem jsou sociální emoce. Frank (1988) ukázal, že hněv, vina, stud a láska fungují jako závazky. Kdo se umí rozhněvat i za cenu vlastní škody, tomu se nevyplatí ublížit. Kdo cítí vinu, tomu lze věřit, že slib dodrží.
V ultimátní hře je to vidět přímo. Nespravedlivá nabídka aktivuje přední insulu, oblast spojenou s odporem. Čím silněji, tím spíš ji člověk odmítne, přestože tím přijde o peníze (Sanfey a kol. 2003).
chevron_rightUltimátní hra
Dva hráči si mají rozdělit částku, třeba sto korun. První navrhne rozdělení. Druhý ho přijme, nebo odmítne, a pak nedostane nikdo nic. Chladný počtář by přijal i korunu, protože koruna je víc než nic. Lidé přesto nabídky pod pětinou částky zhruba v polovině případů odmítají a navrhovatelé nejčastěji nabízejí 40 až 50 % (Güth a kol. 1982; Camerer 2003). Hra tak měří, kolik je člověk ochoten zaplatit za férovost.
Potřeby se tak rozrostly o potřeby vztahové: blízkost, uznání, férovost. Zároveň tu poprvé vzniká napětí mezi zájmem jedince a zájmem skupiny. Vrátíme se k němu v oddíle o naturalistickém omylu.
5. Kultura
S jazykem získali lidé druhou dědičnost. Dědí geny od rodičů a naučené vzorce od všech kolem. Kultura je druhý evoluční systém s vlastní variací, přenosem a výběrem (Boyd a Richerson 2005; Henrich 2015). Je rychlejší než genetický a ukládá vědění, které by žádný jedinec sám nevymyslel.
Kultura umožnila spolupráci ve skupinách, kde se lidé navzájem neznají. K tomu potřebovala sdílená očekávání. Norma je očekávání, které sdílejí všichni: očekávám, že se ostatní budou chovat určitým způsobem, a očekávám, že ostatní totéž očekávají ode mě (Bicchieri 2006). Normy tak snižují vzájemnou nejistotu. Veissière a kol. (2020) popisují kulturu jako soubor sdílených předpovědí, skrze které myšlíme myslemi druhých.
Lidé jsou na normy připravení od dětství. Tříleté děti protestují, když loutka hraje hru „špatně“, a vysvětlují jí, jak se to dělá (Rakoczy, Warneken a Tomasello 2008). Signálem normy je schvalování: souhlas, nebo nesouhlas druhých.
Odtud pochází zvláštní zkušenost povinnosti. Norma je starší než jedinec, sdílí ji všichni kolem a její porušení se trestá. Jedinec ji nenapsal a sám ji přepsat nemůže. Proto „musíš“ prožívá jako hlas, který přichází zvenčí.
Kultura řeší tytéž problémy spolupráce jako geny a nachází různá řešení. Henrich a kol. (2005) hráli ultimátní hru v patnácti malých společnostech po celém světě. Průměrné nabídky se pohybovaly zhruba od čtvrtiny po více než polovinu částky. Nejlépe je vysvětlovala míra tržní směny a spolupráce v každodenním životě. Struktura problému je všude stejná, stabilních řešení je mnoho.
Kultura zpětně mění i geny. Lidé si podle Wranghama (2019) sami vyšlechtili nižší sklon k reaktivní agresi, protože skupiny trestaly násilníky. Vyvinula se i psychologie, která se normám snadno učí a vynucuje je (Chudek a Henrich 2011).
6. Reflexe
Poslední krok příběhu se odehrává v hlavě jedince. Mozek se učí dvěma režimy (Daw, Niv a Dayan 2005). První ukládá hodnotu přímo k činu: co se osvědčilo, to se opakuje. Je rychlý a levný. Druhý plánuje: v modelu simuluje, co by čin způsobil, a vybírá podle následků. Je pomalý a náročný, zato pružný. V morálce odpovídá prvnímu režimu intuice „tohle se nedělá“, druhému úvaha „co by se stalo, kdybych…“ (Crockett 2013; Cushman 2013).
Jazyk dal plánování nový materiál. Člověk může předpovídat i sám sebe: modelovat vlastní přání a hodnotit je. Frankfurt (1971) tomu říká přání druhého řádu. Kuřák chce cigaretu a zároveň si přeje, aby ji nechtěl. Schvalování se tu obrací dovnitř: kromě druhých nás schvaluje i náš vlastní úsudek.
Reflexe vlastní zdroj hodnot nemá. Pracuje s tím, co zapsaly geny, kultura a zkušenost, a hledá mezi tím soulad. Když se norma promyslí, zobecní a sama sebou schválí, stává se ideálem. Spravedlnost, pravda a svoboda jsou normy, které reflexe domyslela za hranice konkrétní skupiny.
Reflexe je jediné místo, kde se zdroje hodnot mohou opravovat navzájem. Vrátíme se k tomu na konci článku.
7. Co z příběhu plyne
Co hodnoty jsou
V každém kroku příběhu se opakuje stejný vzorec. Živý systém nese očekávání, jak má jeho stav vypadat, a jedná tak, aby se naplnilo. U buňky je to nastavená hodnota, u mozku předpověď, u skupiny norma. Odtud teze článku:
Hodnota je očekávání, které organismus v okamžiku jednání nereviduje, jen naplňuje. Měnit ho umí jen pomalejší učení.
Teze je nejlepší dostupný popis. Opírá se o formální rámec aktivní inference, kde jsou preference zapsané jako očekávání výsledků (Friston a kol. 2015), a o fyziologii alostázy (Sterling 2012; Theriault a kol. 2025). Stejné jevy lze popsat i jazykem posilovaného učení, kde hodnota je naučený odhad budoucí odměny.
Odkud se berou
Očekávání zapisují tři zdroje učení s různým tempem. Pro srovnání přidáváme čtvrtý, umělý.
Zdroj | Tempo | Nosič | Co zapisuje | Ultimátní hra |
|---|---|---|---|---|
Geny | statisíce let | genom | valence, afekty, pudy, sociální emoce | hněv nad nízkou nabídkou |
Kultura | generace až staletí | normy, instituce, jazyk | normy, role, ctnosti, právo | obvyklá výše nabídky se liší mezi společnostmi |
Zkušenost | dny až roky | synapse | návyky, záliby, model světa | nabídky upravené podle zkušenosti s protihráči |
Trénink AI | týdny až měsíce | váhy modelu | sklony, styl, odmítání | nabídky převzaté z lidských textů a doladené odměnou |
Pomalejší zdroj vždy připravuje výchozí nastavení rychlejšímu. Geny dávají mozku tělesná očekávání a schopnost učit se normám. Kultura dává jedinci normy, ze kterých se učí. Zkušenost je ladí na místní poměry.
chevron_rightEvoluce jako učení
Bayesův vzorec říká, jak upravit důvěru v hypotézu, když přijde nový důkaz. Nová důvěra je stará důvěra vynásobená tím, jak dobře hypotéza důkaz předpověděla. Přirozený výběr má stejný tvar. Nový podíl varianty genu v populaci je starý podíl vynásobený její relativní zdatností. Varianty jsou hypotézy, prostředí je důkaz a zdatnost je míra shody (Harper 2009; Campbell 2016). Evoluce tak učí druh stejným principem, jakým mozek učí jedince, jen pomaleji a bez vědomí. Model světa si přitom nevytváří, jen filtruje varianty.
Druhy hodnot
Podle zdroje lze hodnoty rozdělit na čtyři druhy. Každý má svůj signál, který se v příběhu objevil spolu s ním.
Zdroj | Druh hodnoty | Signál | Příklady |
|---|---|---|---|
Geny | potřeby | líbení | teplo, potrava, bezpečí, blízkost, uznání |
Zkušenost | záliby | chtění | oblíbená hudba, styl práce, koníčky |
Kultura | normy | schvalování druhými | férovost, čest, pohostinnost |
Reflexe | ideály | schvalování sebou | spravedlnost, pravda, svoboda |
Podobné dělení navrhl Schwartz (1992). Odvozuje lidské hodnoty z potřeb organismu, z koordinace interakcí a z přežití skupiny. V desítkách zemí našel dvě univerzální osy: otevřenost změně proti zachování a sebeprosazení proti přesahu k druhým.
Většina skutečných hodnot jsou slitiny. Láska k hudbě má biologickou složku (potěšení z naplněné předpovědi), kulturní (žánr) i osobní (konkrétní písně). Signály se také mohou rozejít. Závislý chce drogu, která se mu už nelíbí, a sám to neschvaluje (Robinson a Berridge 1993).
Druhy užitku
Příběh ukazuje čtyři druhy užitku. První nemá subjekt, další tři ano a každý vyšší umí opravit ten nižší.
Užitek | Kde vzniká | Měřítko | Příklad |
|---|---|---|---|
Evoluční | replikátor (oddíl 1) | zdatnost: přetrvání a kopie | chuť na sladké v prostředí nedostatku |
Intuitivní | nervová soustava (oddíl 3) | valence v okamžiku prožitku | slast z čokolády |
Kognitivní | plánování (oddíl 6) | předpověď valence přes více kroků | vynechat čokoládu kvůli zdraví |
Reflexivní | reflexe (oddíl 6) | co by subjekt schválil s úplnou informací | zhodnocení životní volby |
Tyto vrstvy odpovídají teoriím blaha, které se obvykle berou jako soupeři: hédonismu, naplnění přání a informovanému přání (Railton 1986). Kahneman, Wakker a Sarin (1997) podobně rozlišují užitek prožívaný a rozhodovací. Tady tvoří stupně jednoho procesu. Vyšší vrstva opravuje proxy nižší: rozvaha přebije chuť, reflexe přebije rozvahu postavenou na omylu.
Reflexivní užitek nespočívá ve vzpomínce. Paměť prožitky zkresluje a hodnotí hlavně vrchol a konec (Kahneman a kol. 1993). Měřítkem je to, co by subjekt schválil, kdyby byl dobře informovaný. Proto ani slast z přímé stimulace mozku nemusí být užitkem: subjekt by ji při plném vědomí nemusel schválit. Valence je surovina užitku a jeho první doklad.
S každým krokem příběhu se rozšiřuje i okruh, kterému užitek slouží: od vzorce přes tělo po jedince. Okruh skupiny a kultury otevírá kolektivní užitek, kterému se věnuje další díl.
chevron_rightKde vznikl který pojem
Pojem | Oddíl | Význam |
|---|---|---|
Zdatnost | 1 | schopnost vzorce přetrvat a rozšířit se |
Potřeba | 2 | stav, který musí zůstat v mezích |
Model | 2 | obraz toho, co je třeba regulovat |
Předpověď | 3 | očekávání budoucího stavu těla či světa |
Valence | 3 | příjemnost či nepříjemnost; hlášení o rozpočtu těla |
Morální subjekt | 3 | bytost, která prožívá valenci, a má tedy vlastní zájem |
Užitek | 3, 7 | to, co subjektu prospívá; ve čtyřech druzích |
Líbení | 3 | valence prožitá při naplnění potřeby |
Chtění | 3 | naučený tah k signálům odměny |
Záliba | 3 | hodnota zapsaná zkušeností jedince |
Empatie | 4 | valence rozšířená na druhé |
Norma | 5 | sdílené vzájemné očekávání vynucované sankcí |
Schvalování | 5, 6 | souhlas druhých nebo vlastního úsudku |
Ideál | 6 | norma promyšlená, zobecněná a schválená sebou |
Proxy | 8 | snadno sledovatelný zástupce cíle |
8. Proxy
Každá úroveň dostala signál, který zastupuje cíl úrovně pod ní. Evoluce nemůže mozku sdělit „maximalizuj zdatnost“. Dá mu líbení: sladké je dobré, bolest špatná, sex příjemný. V prostředí předků tito zástupci, proxy, spolehlivě vedli k přežití a potomkům.
Když se prostředí změní, proxy se od cíle odtrhne. Popisuje to Goodhartův zákon: měřítko, které se stane cílem, přestane dobře měřit. Biologie zná nadnormální podněty. Někteří ptáci raději sedí na umělém vejci, které je větší a výrazněji zbarvené než jejich vlastní (Tinbergen 1951).
Lidé jsou na tom podobně. Rafinovaný cukr dává sladkost bez výživy. Sociální sítě dávají signály uznání bez vztahu. Droga zesiluje chtění, až se odpojí od líbení: závislý touží po látce, která mu už potěšení nepřináší (Robinson a Berridge 1993).
Nejlepším příkladem je antikoncepce. Lidé sledují proxy, které jim evoluce dala, tedy potěšení a vztah, a cíl, kvůli kterému je dala, obcházejí. Vůči evoluci jsme nesladění. Sledujeme, co nám zapsala, a důvod, proč to zapsala, jsme cestou ztratili.
Totéž se opakuje mezi kulturou a jedincem. Pověst je proxy ctnosti: kde se dá získat levněji než ctnost, objeví se pokrytectví. Zákon je proxy spravedlnosti: kde se dá dodržet litera a obejít smysl, objeví se kličky.
9. Závěr
Hodnoty mají dlouhou historii. Začínají u vzorců, které se udržely proti rozpadu, a pokračují přes buňku, nervovou soustavu a skupinu až ke kultuře a reflexi. V každém kroku život řešil tentýž problém ve větším měřítku: jak udržet sebe a své v mezích proměnlivého světa.
Hodnota je v tomto příběhu očekávání, které organismus naplňuje. Zapisují je tři zdroje: geny, zkušenost a kultura. Podle zdroje se dělí na potřeby, záliby a normy, ze kterých reflexe tvoří ideály. Slouží užitku v rostoucím okruhu a selhávají tam, kde se jejich signály odtrhnou od cíle nebo kde se okruhy střetnou.
Z téže stavby vyrostly i nejstarší spory morální filozofie: zda morálka pochází z přírody, nebo z dohody, a jak se snáší zájem jedince se zájmem skupiny. Těm se budeme věnovat v příštím díle.
chevron_rightLiteratura
Barrett, L. F. (2017). How Emotions Are Made.
Berridge, K. C., Kringelbach, M. L. (2015). Pleasure systems in the brain. Neuron.
Berridge, K. C., Robinson, T. E. (1998). What is the role of dopamine in reward? Brain Research Reviews.
Bicchieri, C. (2006). The Grammar of Society.
Boyd, R., Richerson, P. J. (2005). Not by Genes Alone.
Camerer, C. (2003). Behavioral Game Theory.
Campbell, J. O. (2016). Universal Darwinism as a process of Bayesian inference. Frontiers in Systems Neuroscience.
Choi, J.-K., Bowles, S. (2007). The coevolution of parochial altruism and war. Science.
Chudek, M., Henrich, J. (2011). Culture–gene coevolution, norm-psychology and the emergence of human prosociality. Trends in Cognitive Sciences.
Conant, R. C., Ashby, W. R. (1970). Every good regulator of a system must be a model of that system. International Journal of Systems Science.
Crockett, M. J. (2013). Models of morality. Trends in Cognitive Sciences.
Curry, O. S., Mullins, D. A., Whitehouse, H. (2019). Is it good to cooperate? Current Anthropology.
Cushman, F. (2013). Action, outcome, and value: A dual-system framework for morality. Personality and Social Psychology Review.
Daw, N. D., Niv, Y., Dayan, P. (2005). Uncertainty-based competition between prefrontal and dorsolateral striatal systems for behavioral control. Nature Neuroscience.
Dawkins, R. (1976). The Selfish Gene.
Frank, R. H. (1988). Passions Within Reason.
Frankfurt, H. (1971). Freedom of the will and the concept of a person. Journal of Philosophy.
Friston, K. (2010). The free-energy principle: a unified brain theory? Nature Reviews Neuroscience.
Friston, K. (2013). Life as we know it. Journal of the Royal Society Interface.
Friston, K. a kol. (2015). Active inference and epistemic value. Cognitive Neuroscience.
Friston, K., Thornton, C., Clark, A. (2012). Free-energy minimization and the dark-room problem. Frontiers in Psychology.
Güth, W., Schmittberger, R., Schwarze, B. (1982). An experimental analysis of ultimatum bargaining. Journal of Economic Behavior & Organization.
Hamilton, W. D. (1964). The genetical evolution of social behaviour. Journal of Theoretical Biology.
Harper, M. (2009). The replicator equation as an inference dynamic. arXiv.
Henrich, J. a kol. (2005). „Economic man“ in cross-cultural perspective. Behavioral and Brain Sciences.
Henrich, J. (2015). The Secret of Our Success.
Hume, D. (1739). A Treatise of Human Nature.
Huron, D. (2006). Sweet Anticipation.
Kleckner, I. R. a kol. (2017). Evidence for a large-scale brain system supporting allostasis and interoception in humans. Nature Human Behaviour.
Menon, V., Uddin, L. Q. (2010). Saliency, switching, attention and control. Brain Structure and Function.
Mitchell, A. a kol. (2009). Adaptive prediction of environmental changes by microorganisms. Nature.
Moore, G. E. (1903). Principia Ethica.
Niv, Y., Daw, N. D., Joel, D., Dayan, P. (2007). Tonic dopamine: opportunity costs and the control of response vigor. Psychopharmacology.
Ostrom, E. (1990). Governing the Commons.
Panksepp, J. (1998). Affective Neuroscience.
Parr, T., Pezzulo, G., Friston, K. (2022). Active Inference.
Prigogine, I., Stengers, I. (1984). Order Out of Chaos.
Rakoczy, H., Warneken, F., Tomasello, M. (2008). The sources of normativity: Young children’s awareness of the normative structure of games. Developmental Psychology.
Robinson, T. E., Berridge, K. C. (1993). The neural basis of drug craving: an incentive-sensitization theory of addiction. Brain Research Reviews.
Salimpoor, V. N. a kol. (2011). Anatomically distinct dopamine release during anticipation and experience of peak emotion to music. Nature Neuroscience.
Sanfey, A. G. a kol. (2003). The neural basis of economic decision-making in the Ultimatum Game. Science.
Schrödinger, E. (1944). What Is Life?
Schultz, W., Dayan, P., Montague, P. R. (1997). A neural substrate of prediction and reward. Science.
Schwartz, S. H. (1992). Universals in the content and structure of values. Advances in Experimental Social Psychology.
Singer, P. (1981). The Expanding Circle.
Singer, T. a kol. (2004). Empathy for pain involves the affective but not sensory components of pain. Science.
Sterling, P. (2012). Allostasis: a model of predictive regulation. Physiology & Behavior.
Tinbergen, N. (1951). The Study of Instinct.
Trivers, R. L. (1971). The evolution of reciprocal altruism. Quarterly Review of Biology.
Veissière, S. P. L. a kol. (2020). Thinking through other minds. Behavioral and Brain Sciences.
Wimmer, H., Perner, J. (1983). Beliefs about beliefs. Cognition.
Wrangham, R. (2019). The Goodness Paradox.
Kahneman, D. a kol. (1993). When more pain is preferred to less: Adding a better end. Psychological Science.
Kahneman, D., Wakker, P. P., Sarin, R. (1997). Back to Bentham? Explorations of experienced utility. Quarterly Journal of Economics.
Railton, P. (1986). Facts and values. Philosophical Topics.