Ēthos

esence praktické filosofie

Obsah

Úvod
Historie
Metaetika
Syntéza

1. Úvod

Co je etika a proč na ní záleží

Aristotelés zavedl pojem etika (ēthikós, řecky zvyk) jako praktickou nauku o tom, jak správně jednat – takzvaná Sókratovská otázka. Aby naše jednání nebylo náhodné nebo iracionální, musíme vědět co je správné. Správné jednání vyžaduje důvody. Důvody vyžadují cíle. Cíle vyžadují hodnoty. Každá etická teorie, ať chce nebo ne, tedy implicitně odpovídá na otázku co je hodnotné.

Protože za život děláme velké množství rozhodnutí a každá volba má důsledky – někdy dalekosáhlé – etika by měla být naším předním zájmem.

Problém: tisíciletá neshoda

Velcí filosofové dějin vypracovali mnoho zajímavých teorií, nástrojů a úvah, ale nalezli jen málo vzájemné shody. To je z mého pohledu paralizující přítěž v celkovém rozvoji lidstva.

Vezměme v úvahu kolik pokroku udělaly přírodní vědy za posledních pět staletí, díky pevným základům. Na druhou misku vah položme kolik pokroku udělalo politické uspořádání od Atén před dvěma tisíci lety. Tento nepoměr připisuji nejistým etickým základům. Představme si o kolik více bychom dokázali – ve vědě i ve společnosti – motivováni etikou apodiktickou.

Příčinu spatřuji v údajné subjektivitě morálky (mores, latinsky zvyk). Panuje totiž neshoda nejen v tom, který systém je pravdivý, ale zdali jakýkoliv může být pravdivý univerzálně. Bez překonání této překážky budeme navždy v nejistotě, s výmluvou: „však kdo ví, co je správné?". Tomuto tématu budu věnovat zvláštní pozornost. Tato neshoda má dvě tváře: relativismus (dobro závisí na kultuře) a subjektivismus (závisí na jedinci). Obojí budeme v tomto textu rozlišovat.

Proč právě teď

Už nejméně 2500 let se ptáme: co je správné, pro koho, a proč? Odkud se berou lidské hodnoty a je dobro objektivní, nebo relativní? Tyto otázky nikdy nebyly jen akademické – dnes však nabyly nové naléhavosti.

S nástupem umělé superinteligence, automatizace práce a proměny společenské smlouvy stojíme před otázkami, na které dějiny nemají precedent. Bez pevných odpovědí na ty základní nemáme šanci správně zodpovědět ty nové.

Filosofie je stále největší páka, kterou máme k dispozici. Může na tom stát dobrá budoucnost lidstva.

Ambice tohoto díla

Toto pojednání nejprve přezkoumá hlavní morální teorie dějin a jejich rozpory. Fundovaní a netrpěliví čtenáři mohou tento úvod do historie v klidu přeskočit. Poté se pokusí optikou metaetiky nalézt jejich průsečíky a vzájemné kompatibility – a z nich vystavět syntézu: hyper-etický systém, který by mohl sloužit jako společný základ.

Věřím, že taková cesta existuje.

2. Historie

Odedávna lidé stanovovali různé zákony a nakázání, ale hlavním imperativem vždy bylo tzv. zlaté pravidlo:

„Nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě.“ – Starověký Egypt, Konfucius, Sókratés, Bible, Talmud

Starověké civilizace jako Egypt a Babylón zdůrazňovaly kosmický řád a rovnováhu, zatímco perský Zoroastrismus (Zarathushtra) přinesl silný koncept univerzálního konfliktu dobra (pravda) a zla (lež).

Antika

Etika ctnosti Teleologie, Antický objektivismus

V této době byla etika o dobrém životě a charakteru aktéra, jeho cti. Dobro bylo definováno účelem (telos) člověka. Stejně jako je nůž objektivně „dobrý“, pokud plní svou funkci (řeže), je člověk „dobrý“ (ctnostný), pokud plní svou funkci. To, co je pro člověka dobré, je pevně dáno jeho biologií a podstatou – tedy jednat dle rozumu. Je to první objektivní normativní (norma, latinsky pravidlo) teorie.

Protagoras: Sofismus, Relativismus 5. stol. př. n. l.

Sofisté byli pragmaticky orientováni na úspěch, tedy dobré bylo to, co člověku sloužilo k dosažení jeho cílů. Rozlišovali věci přírodní (physis) a umělé/zákonné (nomos). Poukázali, například, že chování vhodné v Aténách, nemusí být vhodné v Persii. Položili tak základ relativismu dříve, než byla etika vůbec pojmenována.

Sókratés: Etický intelektualismus 469–399 př. n. l.

Sókratés nesnášel tento relativismus Sofismu. Věřil, že člověk nemůže žít dobrý život, pokud není schopen jasně definovat ideály. Věřil že zlo je jen nedostatek vědomostí: nikdo nechybuje záměrně – pokud člověk ví, co je dobré, bude tak i jednat.

Platón: Idealismus 427–347 př. n. l.

Platón šel dále a viděl v těchto hodnotách kosmické ideje, ke kterým nás vede rozum. Etika je o spravedlnosti, tedy 'zdraví duše'. Ideje jsou objektivní, tedy založil směr morálního realismu.

Aristotelés: Pragmatický realismus 384–322 př. n. l.

Aristoteles definoval etiku, jakožto nejvyšší vědu. Stanovil cnostný (areté) a šťastný (eudaimoniá) život za smysl bytí. Dobro je objektivně dáno účelem lidské existence: rozumem (fronésis/sophia). Ctnost je podle Aristotela střed (mesotés) mezi dvěma extrémy – nedostatkem a nadbytkem, tedy zlatá střední cesta.

Pyrrhón z Élidy: Skepticismus cca 360 př. n. l. – 260 př. n. l.

Zdržení soudu (epoché): věci jsou nepoznatelné ve své podstatě, místo tvrzení hledá klid mysli.

Epikúros: Epikureismus, Hédonismus 341–270 př. n. l.

Cílem je dosáhnout blaženosti těla a duše, skrze střídmý život a přátelství. Rozlišoval dva druhy potěšení: kinetické (aktivní, smyslové) a katastematické (klidové: nepřítomnost bolesti a úzkosti, ataraxia/aponia). To druhé považoval za nejvyšší dobro. Radil kultivovat jen přirozeně nutné touhy.

Zénon, Seneca, Marcus Aurelius: Stoicismus cca 300 př. n. l. – 2. stol. n. l.

Vypracovali logiku. Žít morálně znamená soulad s přírodou a rozumem – dobro je ctnost, zlo je neřest. Dle Zénona je hlavním ideálem soběstačnost. Učí dosahovat vnitřního klidu.

Orient

Východní filosofie byla více než na pravdu, orientovaná na praktickou cestu a harmonický řád.

Siddhártha Gautama: Buddhismus 623–543 př. n. l.

Morálka vychází z pochopení mysli a rozvíjení soucitu (karuná). Učí, že utrpení (dukkha) vzniká z připoutanosti a nevědomosti, a že jej lze překonat etickou praxí a meditací. Převzal indický koncept karmy jako následků úmyslných činů, ale odmítá existenci trvalé duše: „já“ je jen pomíjivý proces bez pevné identity (anattá).

Lao-c’: Taoismus 6. stol. př. n. l.

Dobré je to, co je v souladu s vesmírným řádem (Tao = Cesta) a harmonii protikladů jin a jang.

Konfucius: Konfucianismus 551-479 př. n. l.

Dobré je to, co udržuje harmonii ve vztazích a společnosti skrze ctnostné chování. Morálka se učí nápodobou vzorů a rolí.

Han Fei: Legismus 280–233 př. n. l.

Člověk je od přírody sobecký. Existuje jen zákon, odměna a trest.

Neo-konfucianismus 10. stol. n. l.

Řešil, jak se v lidské mysli zrcadlí „princip světa“ (Li) – věřili, že morální řád je stejně skutečný jako hory nebo řeky.

Křesťanství

V této myšlenkové linii relativismus vymizel, z dogmatických důvodů. Pokud věříte v jednoho všemohoucího Boha, morálka nemůže být relativní – je to Boží zákon. Vžilo se přesvědčení, že dobro a zlo jsou výhradní doménou náboženství.

Ježíš Nazaretský: Křesťanství 0–33 n. l.

Na rozdíl od filosofů nepředkládá Ježíš argumenty, ale zjevení. Jeho vliv přesto nelze přejít, formoval západní morálku na dvě tisíciletí. Hlásal naprostou rovnost hodnoty všech lidí. Buď dobrý i k těm, kdo jsou zlí. Hřích není jen čin, ale i myšlenka.

Svatý Augustin: Patristika 354–430

Augustin propojil Platóna s křesťanstvím. Pro něj je morální poznání závislé na Bohu.

Tomáš Akvinský: Scholastika 1225–1274

Akvinský křesťansky interpretoval Aristotela. Věřil, že Bůh vložil do světa řád, který může člověk poznat pomocí svého rozumu, i když není věřící, jako přirozený zákon (lex naturalis). Popsal důležitost úmyslu (intence).

Vilém z Ockhamu: Voluntarismus a Nominalismus 1270–1350

Pojmy jako „dobro“ jsou jen jména (nomina), nálepky. Morálka je soubor příkazů od Boha, které musíme poslechnout.

Novověk

S osvícenstvím a vědou se opět otevírá diskuze o podstatě etiky.

René Descartes 1596–1650

Věří, že existuje objektivní „nejlepší cesta“, kterou nám ukazuje rozum. Morální selhání pro něj není nedostatek citu, ale buď slabost vůle, nebo zatemnění rozumu vášněmi.

John Locke 1632–1704

Existují „přirozená práva“ (život, svoboda, majetek), která jsou nezpochybnitelná.

Jeremy Bentham, John Stuart Mill: Utilitarismus 1780

Správné jednání je to, které maximalizuje štěstí (slast) a minimalizuje utrpení (bolest), jakožto objektivní fyzické a psychické stavy dané přírodou. Akce jsou správné, pokud vedou k co největšímu blahu, největšího počtu lidí a můžeme tedy „vypočítat“, co je správné.
Pozoruhodně, Bentham mluví o konceptu „morální vědy“. Relativismus pro něj nedává smysl – utrpení je špatné vždy, bez ohledu na kulturu.
Elizabeth Anscombe toto nazvala Konsekvencialismem, morálkou následků akcí.