Feudální vládci bránili přebytek ve svých hradech, zámcích, pokladnicích a sýpkách a rozhodovali o životech prostého lidu. Po staletí násilně potlačovali rolnická povstání.

Až kulturní síla Osvícenství dokázala ohrozit představu, že právo vládnout je dáno původem nebo Bohem. Začali jej odvozovat od souhlasu lidí a obnovili antické ideály vlády lidu (démos kratos, res publica). Americká a Velká francouzská revoluce tyto myšlenky prosadily a vznikl tak nenásilný ventil v podobě voleb, na pravidelnou úlevu společenského tlaku. Nesoulad mohl být poprvé vyřešen změnou vlády, namísto palácového převratu.

Tím skončil jeden cyklus nerovnosti a začal růst další. Lid se zbavil aristokratů, jen aby dostal uhelné barony. Rozdrobil monopoly titánů průmyslu, aby dnes trpěl technologické oligarchy a odosobněné nadnárodní korporace. Každé kolo přineslo technický posun a vyšší životní úroveň, ale zároveň vytvořilo novou podobu koncentrované moci. Mechanismy její akumulace byly nejprve lineární, pak násobné, dnes i exponenciálně škálovatelné. Obrana bohatství začala být obranou proti demokracii samotné. Historie opakovaně ukazuje, že zásadní ústupky přicházely až ve chvíli, kdy rostoucí tlak začal ohrožovat samotnou stabilitu systému.

Tento vzorec společenských cyklů (střetu elit, mocenských převratů a kolapsů) popsali už mnozí: Polybios, Ibn Chaldún, Peter Turchin i Ray Dalio. Myslíme si, že tento krátkozraký, sebedestruktivní cyklus není nevyhnutelný.

Od poddaného k občanovi (1776–1848)

Po staletí určoval původ, komu náleží půda, práva i politická moc. Rostoucí vzdělanost, obchod a nová společenská vrstva však stále hůře snášely dědičná privilegia a vládu bez vlastního souhlasu. Roku 1776 americká Deklarace nezávislosti postavila legitimitu vlády na souhlasu ovládaných a právu lidu vládu změnit. Roku 1789 Velká francouzská revoluce zrušila stavovská privilegia a postavila proti poddanství ideál občana rovného před zákonem.

Ani tyto revoluce však okamžitě nevytvořily dnešní demokracii. Volební právo zůstávalo omezené a ve velké části Evropy přetrvávaly feudální závazky. Revoluční vlna roku 1848 přinesla ve střední Evropě zrušení poddanství a roboty a posílila požadavek ústavy, občanských práv a politického zastoupení.

Nejsme majetkem panovníka ani vrchnosti. Jako občané jsme si před zákonem rovni a politická moc nad námi musí vycházet z našeho souhlasu.

Od občana k pracujícímu (1848–1914)

Politická rovnost však nezabránila nové koncentraci moci v průmyslové ekonomice. Lidé, kteří nevlastnili půdu ani kapitál, byli existenčně odkázáni na prodej své práce. Dlouhé směny, nízké mzdy, dětská práce, nebezpečné továrny a nulové zabezpečení v nemoci či stáří vytvořily nový zdroj společenského tlaku.

Dělníci se organizovali v odborech, družstvech a politických stranách; socialistická a komunistická hnutí začala zpochybňovat samotné vlastnictví výrobních prostředků. Státy reagovaly kombinací represe a ústupků. Roku 1883 začal Bismarck zavádět první moderní systém sociálního pojištění, následovaný úrazovým a důchodovým zabezpečením. Konflikt o pracovní podmínky pokračoval: Haymarketská aféra roku 1886 se stala symbolem mezinárodního boje za osmihodinovou pracovní dobu.

Pracujeme a podílíme se na chodu hospodářství; za to máme nárok na bezpečné podmínky, možnost společně vyjednávat a ochranu před nemocí, úrazem, stářím či ztrátou příjmu.

Krize systému a velký kompromis (1929–1948)

První polovina 20. století ukázala, jak nebezpečná může být společnost, která nedokáže své ekonomické konflikty průběžně řešit. Kapitalismus a komunismus nabídly soupeřící odpovědi na otázku vlastnictví, práce a rozdělení přebytku a třídní konflikt se stal jedním z určujících politických sporů století.

Pak přišel rok 1929. Velká hospodářská krize zničila úspory, podniky i miliony pracovních míst a ukázala, že samotný trh nemusí automaticky udržet dostatečnou poptávku ani sociální stabilitu. V USA odpověděl New Deal roku 1933 bankovní regulací, veřejnými investicemi, podporou zaměstnanosti a základy sociálního zabezpečení.

Po katastrofě druhé světové války se kompromis rozšířil. Od roku 1945 vznikal poválečný sociální stát: silnější pracovní práva, progresivní zdanění, veřejné školství, zdravotnictví a sociální pojištění umožnily růst široké střední třídy. Roku 1948 Všeobecná deklarace lidských práv navíc povýšila základní práva a sociální bezpečí z výsady občana konkrétního státu na univerzální morální nárok člověka.

Přijímáme tržní ekonomiku a svou prosperitu stavíme především na práci; stát na oplátku chrání naše práva, stabilizuje hospodářství a zajišťuje, aby nemoc, nezaměstnanost či stáří neznamenaly pád do bídy.

Návrat odpovědnosti k jednotlivci (1979–2008)

Poválečný model měl vlastní problémy: stagnaci, inflaci, rostoucí náklady státu, silné monopoly i nepružné instituce. Od konce 70. let proto nastoupila opačná korekce. Symbolickým bodem se stal rok 1979 a nástup neoliberalismu: privatizace, deregulace, volnější kapitálové trhy a oslabení odborů měly obnovit konkurenci, investice a hospodářský růst.

Nová dohoda přinesla levnější zboží, globalizaci, dostupnější kapitál a širší spotřebitelskou volbu, zároveň však přesouvala stále větší část rizika zpět na jednotlivce. Zaměstnání, bydlení, důchod i schopnost obstát na trhu byly znovu chápány především jako osobní odpovědnost, zatímco kapitál získal mnohem větší volnost pohybu.

Roku 2008 tento model narazil na svou vlastní krizi. Finanční systém musely zachraňovat státy, zatímco náklady recese nesly miliony domácností. Symbolicky se tak obnovila stará otázka společenské smlouvy: kdo získává výnosy v dobrých časech a kdo nese rizika, když systém selže?

Stát nám zaručuje základní práva a záchrannou síť, ale za práci, bydlení, úspory a vlastní životní úroveň odpovídáme především sami. Trhy a kapitál dostávají větší volnost výměnou za růst, levnější zboží a širší možnosti volby.

Affluence and Influence: Economic Inequality and Political Power in America
Martin Gilens (2012)

Rozsáhlá analýza politické reprezentace ukazuje, že americká politika reaguje výrazně více na preference majetných občanů než na preference středních a nižších příjmových vrstev. Když se jejich zájmy rozcházejí, postoje méně majetných mají výrazně menší vztah k výsledné politice.
_{Princeton University Press – ISBN 978-0-691-16242-3}

Testing Theories of American Politics: Elites, Interest Groups, and Average Citizens
Martin Gilens & Benjamin I. Page (2014)

Analýza 1 779 politických rozhodnutí zjistila výrazný nezávislý vliv ekonomických elit a organizovaných podnikatelských zájmů, zatímco preference průměrných občanů měly po zohlednění ostatních aktérů malý nebo žádný nezávislý vliv. Výsledky podporují modely economic-elite domination a biased pluralism spíše než čistě majoritní demokracii.
_{Perspectives on Politics 12(3), 564–581 – DOI 10.1017/S1537592714001595}

Oligarchy
Jeffrey A. Winters (2011)

Winters chápe oligarchii jako politiku obrany bohatství: extrémní majetek poskytuje svým vlastníkům mimořádné prostředky k ochraně vlastnictví a příjmů. Oligarchická moc proto nemusí demokracii nahradit; může s ní existovat uvnitř stejného politického systému.
_{Cambridge University Press – ISBN 978-0-521-18298-0}

Persistence of Power, Elites, and Institutions
Daron Acemoglu & James A. Robinson (2008)

Modelují situaci, kdy formální demokratizace změní zákonnou politickou moc, ale původní elity investují do neformálního vlivu a změnu částečně či úplně obejdou. Výsledkem může být captured democracy: demokratické instituce přežívají, zatímco ekonomická pravidla zůstávají nakloněna elitě.
_{American Economic Review 98(1), 267–293 – DOI 10.1257/aer.98.1.267}

Další čtení

• Mathisen et al. – Unequal Responsiveness and Government Partisanship in Northwest Europe (2023)
  Veřejná politika v Německu, Nizozemsku, Norsku a Švédsku reaguje výrazně více na preference vysokopříjmových občanů.

• Adam Bonica, Nolan McCarty, Keith T. Poole & Howard Rosenthal – Why Hasn't Democracy Slowed Rising Inequality? (2013)

• Lea Elsässer & Armin Schäfer – Political Inequality in Rich Democracies (2023)

• Julia Cagé – Political Inequality (2024)

Akcelerace oligarchizace

Automatizace může prudce urychlit již probíhající koncentraci ekonomické a politické moci. Vlastník produktivní inteligence přirozeně reinvestuje její výnosy do další produktivity – firem, výpočetní infrastruktury, robotů a dat – i do ochrany svého postavení. Ekonomická, informační a politická moc se tak mohou navzájem posilovat, zatímco lidská práce, spotřebitelská volba i hlas ve volbách postupně ztrácejí svůj význam.
(Gradual Disempowerment: Kulveit et al., 2025)

Technofeudalismus

Kapitalismus stojí na konkurenci, investici a možnosti nových hráčů nahradit staré. Pokud však nejcennější výrobní faktor – produktivní inteligenci – ovládne několik vlastníků infrastruktury a jejich náskok začne být prakticky nedohnatelný, může se ekonomika posunout od podnikatelské soutěže k rentiérskému řádu. Přístup k inteligenci, výpočetnímu výkonu, robotům a digitálním trhům se pak podobá přístupu k půdě v minulých hierarchiích: většina je používá, malá vrstva je vlastní a vybírá rentu.
(Technofeudalism: What Killed Capitalism: Varoufakis, 2023)

Kletba inteligence

Ještě hlubší změna nastává, pokud mocní aktéři přestanou být ekonomicky závislí na schopnostech běžných lidí. Dnešní stát potřebuje vzdělané pracovníky, firmy zákazníky a oba potřebují společnost dostatečně zdravou a produktivní, aby celý systém fungoval. Kletba inteligence upozorňuje, že AGI a robotika mohou tuto pobídku oslabit podobně, jako přírodní bohatství někdy oslabuje vazbu rentiérského státu na jeho občany: produktivita, daňové příjmy, administrativa i bezpečnost mohou stále více pocházet z kapitálu namísto lidí.
(The Intelligence Curse)

Dvě ekonomiky

Masová spotřební ekonomika vznikla ve světě, kde byli pracovníci zároveň zákazníky. Pokud příjmy z práce oslabí a výnosy z automatizace zůstanou koncentrované, může se kupní síla postupně přesouvat k domácnostem napojeným na vlastnictví kapitálu. Ekonomika přitom nemusí zchudnout – může být stále produktivnější, ale rozdělit se do dvou světů: prémiové ekonomiky bydlení, vzdělání, zdravotní péče, služeb a technologií pro vlastníky kapitálu a omezené či subvencované „freemium“ ekonomiky pro zbytek populace. „K-shaped“ růst by se tak mohl změnit z přechodné nerovnosti na stabilní společenskou strukturu. Tento pojem se prosadil zejména v popisu nerovnoměrného postpandemického zotavení. Automatizace by tyto rozdíly mohla dále stabilizovat a prohloubit.
(OECD, 2021) (IMF, 2021) (World Bank, 2022)

Autoritářský lock-in

Nejnebezpečnější politický scénář vzniká spojením předchozích trendů. Dlouhodobé zhoršování životních vyhlídek může živit populismus a poptávku po radikální změně právě ve chvíli, kdy koncentrovaný kapitál získává bezprecedentní nástroje pro ovlivňování informací, sledování populace a automatizaci státní moci. Politik může získat podporu slibem, že rozbije nefunkční systém, a následně využít AI k jeho uzamčení do autoritářštější podoby – personalizované propagandě, masovému dohledu, prediktivní represi a levnější automatizaci bezpečnostního aparátu. Pokud zároveň ekonomika přestane potřebovat početnou, vzdělanou a prosperující populaci, slábne i dosavadní materiální pobídka státu do ní investovat; dlouhodobým důsledkem může být hlubší společenská marginalizace a další propad porodnosti. Oligarchie, která dnes demokratický ventil jen ucpává, by jej jednou nemusela potřebovat vůbec.
(Zuboff, 2019) (Feldstein, 2019) (Acemoglu and Johnson, 2023) (Levitsky and Ziblatt, 2018)

AGI: Umělá inteligence, která je alespoň stejně schopná jako člověk ve většině kognitivních úloh. – Google Deepmind

Scaling Laws for Neural Language Models
Jared Kaplan, Dario Amodei et al. (2020)

Základní práce současného scaling paradigmatu ukázala, že výkon jazykových modelů se s velikostí modelu, množstvím dat a výpočetním výkonem zlepšuje podle překvapivě pravidelných mocninných vztahů. Pokrok tak není závislý pouze na jednotlivých průlomech: významnou část lze předvídat z množství dostupných zdrojů. (arXiv)

Economic Policy Challenges for the Age of AI
Anton Korinek (2024)

Korinek zkoumá ekonomiku směřující k AGI, ve které může klesat role lidské práce a produktivita prudce růst. Za klíčové politické otázky označuje distribuci příjmů, hodnotu vzdělání a lidského kapitálu, sociální a politickou stabilitu, antitrust, makroekonomickou politiku i správu samotné AI. (arXiv)

Task-Completion Time Horizons of Frontier AI Models
METR (2025–2026)

METR sleduje, jak dlouhé a komplexní úkoly dokážou autonomně dokončovat špičkové AI systémy. Výsledky naznačují rychlý růst časového horizontu úloh, které modely zvládnou bez průběžné lidské pomoci. Tento ukazatel je důležitý, protože zachycuje praktickou agentní schopnost lépe než izolované výsledky na standardizovaných testech. (metr.org)

ARC Prize
ARC-AGI (2024–2025)

ARC-AGI testuje schopnost systémů zobecňovat z několika málo příkladů na nové úlohy, které vyžadují abstraktní uvažování a rychlé osvojení nových pravidel. Na rozdíl od běžných benchmarků, kde může hrát významnou roli memorování nebo rozsáhlý trénink na podobných datech, se zaměřuje na efektivitu učení a přenos schopností do neznámých situací. Vývoj výsledků na ARC-AGI proto představuje užitečný signál toho, zda AI překonává pouhé škálování znalostí směrem k obecnějším formám inteligence. (arcprize.org)

Tržní sázka

Valuace ukazují, kolik kapitálu jsou informovaní investoři ochotni vsadit na budoucí ekonomickou hodnotu vlastnictví umělé inteligence.

V roce 2026 byl Anthropic oceněn přibližně na 965 miliard USD a OpenAI na 852 miliard USD. Humanoidní robotická společnost Figure AI dosáhla při posledním významném kole v roce 2025 valuace kolem 39 miliard USD, přestože všeobecně použitelná humanoidní práce je stále před komerční zralostí.

Spolu se stovkami miliard dolarů směřujícími do datacenter, čipů a energetické infrastruktury jde o mimořádně velkou ekonomickou sázku na to, že inteligence a později fyzická práce budou škálovatelnou produkční technologií.

Prognózy expertů frontier vývoje

Při různých definicích AGI se veřejné odhady lidí přímo spojených s vývojem frontier AI pohybují převážně ještě v tomto desetiletí:

• Elon Musk: 2026

• Dario Amodei: 2027

• Daniel Kokotajlo: 2028

• Shane Legg: 2028

• Sam Altman: 2029

• Ray Kurzweil: 2029

• Demis Hassabis: ~2030

• Geoffrey Hinton: 2030–2045

Další čtení

• Daron Acemoglu & Pascual Restrepo – The Race between Man and Machine (2018)

• Daron Acemoglu & Simon Johnson – Power and Progress (2023)

• Robin Hanson – The Age of Em (2016)

• Erik Brynjolfsson & Andrew McAfee – The Second Machine Age (2014)

• Anton Korinek & Lee Lockwood – Public Finance in the Age of AI (2026)

• Richard Sutton – The Bitter Lesson (2019)

• Daniel Kokotajlo et al. – AI 2027 (2025)

Demokratický kredit

Každý občan pravidelně získá stejný nepřevoditelný veřejný kredit, kterým může financovat politické strany a kandidáty podle vlastní volby; schopnost získat mnoho občanů tak vytváří protiváhu schopnosti získat několik bohatých sponzorů.

Digitální demokracie

Občan má mít jednoduchý průběžný přístup k cílům, návrhům, argumentům a výsledkům svých zástupců a možnost dávat jim strukturovanou zpětnou vazbu i mezi volbami.

Reálné sítě

Digitální veřejný prostor musí dokázat rozlišit skutečné občany, automatické účty a placené působení, aby peníze ani technologie nemohly levně simulovat společenskou podporu.

Tribun veřejného zájmu

Nezávislá kontrolní instituce zastupuje přehlíženou újmu, nezávislou odbornou oponenturu a dlouhodobé důsledky. U zásadních rozhodnutí může vyžadovat podklady a veřejnou odpověď politiků, aniž by sama přebírala demokratickou moc.

Evropský AI fond

Evropa musí budovat společný podíl v rychle rostoucím automatizačním kapitálu a jeho výnosy vracet nepodmíněně všem občanům. (viz AI Deal)

Otevřený trh

Evropská interoperabilní síť propojí nabídku, poptávku, reklamu i obchod napříč platformami. Dominantní služby musí interoperovat, aby síťový efekt patřil trhu, ne prostředníkovi. Uživatelé či jejich agenti mohou zveřejnit poptávku, firmy o ni soutěžit a agregovaná neuspokojená poptávka ukazovat podnikatelům nové příležitosti.

Osobní agenti

Personalizovaná AI může nést roky našich dat, paměti a naučených preferencí. Tato vrstva musí zůstat pod kontrolou uživatele a být plně přenositelná, aby změna poskytovatele neznamenala ztrátu nahromaděné personalizace.

Daňová reforma

S poklesem významu lidské práce se musí daňové zatížení postupně přesouvat od práce k výnosům kapitálu, ekonomickým rentám a ziskům automatizované ekonomiky; nadnárodní digitální služby mají být zdaňovány podle místa odbytu, například prostřednictvím DST, aby evropský trh financoval i evropskou prosperitu.

Evropská technologická kapacita

EU musí strategicky pěstovat vlastní energetiku, compute, čipy, cloud, robotiku, otevřené modely a technologické firmy a využívat veřejné investice, regulaci i velikost jednotného trhu k vytvoření skutečné evropské konkurence vůči americkým a čínským technologickým centrům.